O nás - příběh naší chovatelské stanice

Naším prvním pejskem nebyla dlouhosrstá kolie, ale úplně obyčejně neobyčejný voříšek, který se narodil
22. 2. 1986 a jehož maminkou byla černá labradorka a tatínek… no, těžko říct, ale náš Matěj (Matýsek) rozhodně velikosti labradora nedorostl. A proč dostal jméno Matěj? No, protože koukal jako Matěj. Byl to úžasný černý hladkosrstý pejsek velikosti bígla s malou bílou náprsenkou, kterého dostala sestra ke svým desátým narozeninám. Byl to úžasný pejsek a možná už i měl něco z kolie, ač s ní neměl vůbec nic společného. Byl velice chytrý, učenlivý a taky jak říkám vychytralý, což je úplně něco jiného než chytrý. Věřím, že mi v tomhle spousta majitelů pejsků dá za pravdu. Měl dlouhý čumák a správně koliově klopené uši a mírumilovnou povahu. Lehce se naučil základní povely a také utíkat ze zahrady. S partou psích kamarádů obcházeli přes den naši čtvrť a občas zaskočili do popelnicového bufetu. Někdy pro změnu přiběhl zkontrolovat babičku a dědečka, kteří bydleli o 4 km dále a kteří marně čekali, kdy se objeví i zbytek rodiny, protože Máťa by přeci nepřišel sám. Byl natolik chytrý, že se časem naučil, kdy chodíme z práce a ze školy domů, a aby neměl problém ze svých výletů, vždy na nás vzorně čekal na zahradě. Miloval lovení myší, jedení jakéhokoliv ovoce, které si sám trhal, a to včetně angreštů, které miloval i nezralé, celou rodinu, všechny zvířecí kamarády a své dobrovolné výlety. Odešel nám 20. 12. 2000 ve věku krásných nedožitých 15 let.

No a v roce 1994 to začalo. Sestra si přála kólii a i přes protesty naší maminky, která řekla, "že druhého psa do domu v žádném případě", tatínek sehnal štěňátko zlaté kolie. Byla to zlatá papírová fenka Stela z Trnavské Louky, která se narodila 20. 4. 1994. Sestra dostala Stelinku k 18. narozeninám jako dárek a naše maminka, která byla zásadně proti druhému pejskovi v domě, nám po tom, co uviděla malou zlatou, chlupatou, usmívající se kuličku a našem nevyvratitelném argumentu, že se narodila na její narozeniny, odpustila. Stelinku jsme si domů přivezli v Liazce. Když jsme si ji dovezli domů, byla tak krásně malinká, že probíhala Matýskovi pod tlapkami, to se však časem obrátilo a když dospěla, tak Matýsek probíhal pod tlapkami jí. Stelinka byla každým svým chlupem kolie. Byla to dáma, která se jen tak nerozhodila. Zásadně při přecházení přechodu pro chodce naše zlatá dáma udělala dva rychlé kroky a pak si opět zpomalila na svou důstojnou chůzi, dáma přeci nespěchá. Základní povely zvládala bez problémů a rychle si je osvojila, lidi měla ráda, i když svým odtažitějším způsobem, typickým pro pastevecká plemena, a rodina pro ni byla nadevše. Byla skvělý ostražitý hlídač a i přes Matýskovy dobrovolné výlety nikdy zahradu neopustila. Když někdy zůstala omylem otevřená brána, vždy jsme ji našli, jak na nás čeká na zahradě. Děti neměla zrovna v lásce, ale tenhle problém vznikl v době, kdy byla štěně. Sousedovic kluci, no já bych je nazvala jinak, ale asi se to sem nehodí, jí jako štěňátko přilákali k plotu a pak po ní házeli kameny nebo do ní píchali klackem. Bohužel jsme to zjistili pozdě. Až do konce života si to pamatovala a oba je nesnášela a oni se jí také po právu báli. Jenomže ti dva svým bezohledným chováním způsobili to, že neměla ráda děti. Když se sestře narodila dcerka, museli jsme ji zpočátku hlídat, protože jsme se báli, aby jí Stelinka něco neudělala, ale vše dobře dopadlo a nakonec ji přijala do své smečky a milovala ji stejně jako nás. Nic to však nezměnilo na jejím vztahu k cizím dětem, které raději obloukem obcházela. Po Matýskově odchodu jsme si tři roky nedokázali pořídit dalšího pejska, protože to moc bolelo, ale…

25. 3. 2003 se narodil Asim Čin-Čin Pet, trikolorní pejsek. Do dnešního dne si pamatuji, jak sestra donesla inzerát v Tipservisu (pro později narozené – inzertní časopis na vše možné i nemožné) a tam stálo, že se nedaleko Mladé Boleslavi narodila štěňátka, a tak jsme zavolali a jeli se na to nadělení podívat. Přivítala nás trikolorní maminka, která nás jako správný hlídač vyštěkala. Měla ale neskutečně přátelskou povahu, byla prostě dokonalá. Když jsem si sedla na zem mezi její štěňátka, tak ke mně přišla, opřela se mi o bok, podívali jsme se vzájemně do očí a ona mě pak oči očuchala a láskyplně olízla. Nebylo pochyb, že si za 3 týdny nějaké štěňátko povezeme domů. Výběr padl na Asimka. Byl neskutečně hyperaktivní. Absolutně se vymykal všem poučkám o štěňatech, která se v novém domově rozkoukávají. Jakmile jsme ho postavili v novém domově na zem, tak se nezastavil. Vše prozkoumával, kontroloval, se vším se musel seznámit, a to včetně všech zvířecích kamarádů. Ne všem se to líbilo, třeba náš kocour z něj nadšený ze začátku nebyl. Stelinka na něj taky chvilku koukala jako na zjevení s výrazem, to nemyslíte vážně, co to je, ale pak zjistila, že si ho vlastně může korigovat sama. Občas se tedy stalo, že k nám Asimek přiběhl s velkým kňouráním a poštěkáváním a vzápětí za ním svým krokem dámy dorazila Stelinka, která se tvářila, že vůbec neví, co se mu stalo a o co jde. Jediné, co ji prozradilo, byly oslintané chlupy na Asimkově těle. A tak nám doma nastaly zlato-černé časy. Z Asimka a Stelinky se stala nerozlučná dvojka. Asimek byl naprosto úžasný nekonfliktní pejsek, který vycházel s každým, miloval aportování, procházky a výlety. Byl to skvělý hlídač, který nikdy zahradu neopustil, i když brána někdy zůstala otevřená. S ničím neměl problém, nevadil mu ani ohňostroj a svoji rodinu zbožňoval nade vše. Bohužel nám Stelinka odešla v 11,5 letech na zánět dělohy. Pro Asimka to bylo velice těžké, moc mu chyběla, v té době mu bylo teprve 2,5 roku. Odchod Stelinky pro nás byl velmi bolestivý, a tak jsme si dalšího pejska dokázali pořídit až po 2 letech.

A tak se 3. 7. 2008 narodil Alf Blue Angel from River Agara, blue-merle pejsek. Nikdy už bych neudělala u Alfíčka stejné chyby jako tenkrát. 1. Vybrat si pejska podle fotografie pár dní po narození a 2. vzít si ho i přesto, že jsme nebyli po návštěvě na 5. týdnech 100% přesvědčení, že je to ono. Alfíček byl už od štěňátka specifický. Když jsme se přijeli podívat na návštěvu, sesypalo se na nás 8 štěňátek, která nám rozvazovala tkaničky, okusovala boty a dělala vše, jak to tak štěňátka dělají. Jenomže mezi štěňátky Alfík nebyl, bylo to to deváté štěňátko, které bylo zalezlé v boudě a nemělo zájem se jít seznamovat. Paní chovatelka nám ho z boudy přinesla a když ho postavila na zem, tak se Alfík sebral, lehl si k plotu a čumáček nacpal do pletiva s tím, že jde dál odpočívat. Když ho začali sourozenci otravovat, rozhodl se odejít zpět do boudy, nicméně s jedním sourozencem zakousnutým do ocasu, druhým na pacce to moc dobře nešlo. Byli jsme ujištěni, že se jinak chová normálně, že je nyní unavený, protože před chvílí odjela návštěva s dětmi. No jo, jenomže 8 sourozenců unavených nebylo. Při odjezdu v autě nastalo rozpačité ticho, bylo nám hloupé ho odříct, a to byla další chyba. Čekali jsme totiž, až se narodí, měli jsme ho zamluveného. Alfíčka jsme si tedy nakonec odvezli domů. Začal z něj vyrůstat krásný pejsek, který se i začínal chovat jako běžné štěňátko, ale… Určité povahové rysy z první návštěvy mu zůstaly. Nebyl moc kontaktní, mazlení rád neměl, sice ho pak strpěl, ale nemusel. Jako malé štěňátko se bál tmy, což byl při venčení v září dost problém. Nesnášel vlhko a zimu. Jakmile se na podzim ochladilo a začalo být vlhko, upadal do stavu bez nálady. Byl to takový depresivní typ, což u kolií nebývá obvyklé, a z toho pramenila i jeho vnitřní nervozita. Jakmile dospěl, začaly u nás pravidelné boje s Asimkem, jejichž četnost se zvyšovala. Stávalo se, že bezdůvodně vystartoval i po kočkách, se kterými vyrůstal. Celou situaci jsme se samozřejmě snažili řešit. Na lidi byl ale vždy hodný, pohladit se bez problému nechal, ale nevyhledával to. Svoji rodinu bezmezně miloval. Byl to pejsek, se kterým jsme zažili mnoho krásných věcí. Miloval aportování, výlety, na kterých si nás vždy spočítal a pak nás jako ovečky sháněl dohromady a kontroloval. Občas se snažil přidat ke skupině i jiné lidi, když někdo z nás v půlce odbočil a šel jinudy, pak mu neseděl počet. Miloval aportování, uměl pár triků z dogdancingu. Kaluže a bahno obcházel velkým obloukem, takže nehrozilo, že by se někde ušpinil. Neměla jsem problém ho půjčit kamarádce na výlet, která s sebou chtěla parťáka, protože poslouchal na slovo a cizích psů si nevšímal, nikam na výletech neutíkal. Byl jiný, byl svůj, ale byl náš a my jsme ho milovali. Rozhodli jsme se s ním spojit náš život, převzít za něj zodpovědnost a i přesto, že to nebylo vždy jednoduché, nikdy bychom ho nedali pryč. Milovali jsem ho jako každého pejska a zvířátko, které doma máme. Kluci spolu prožili dobré i zlé. Alfík byl sice bonitovaný, získal dokonce titul Krajský vítěz, ale vzhledem k jeho povaze jsme nepovažovali za vhodné ho zapojit do chovu. Asimeček odešel náhle ve věku 14 let a 3 měsíců 21. 6. 2017, pravděpodobně nádor na mozku, který způsoboval mrtvice. Trvalo to v podstatě dva dny, po první mrtvici jsme ho druhý den nechali odejít, protože opět dostal epileptický záchvat, z kterého už se neprobíral. Bylo to rychlé, nečekané a moc bolestivé. Alfík nám zůstal sám a kromě jeho depresivní povahy se na jeho zdraví podepsal i odchod Asimka, i když se kluci prali, tak to byl pořád kamarád a po smrti mu moc chyběl. Po smrti Asimka se u Alfíčka začaly projevovat problémy se zažíváním, neustálé průjmy, pojídání kamení a postupná apatie. Ve svých pouhých 10 letech vypadal jako starý, ztrápený pejsek. Snažili jsme se dostat ho z toho, ale nic nezabíralo, stav se postupně zhoršoval. Nakonec jsme ho 6. 11. 2018 museli nechat odejít. Bylo to velmi těžké, i když byl, jaký byl, byl to náš milovaný pejsek a vidět ho trpět bylo hrozné. Takový konec si nezasloužil. 

A tak jsme poprvé po 32 letech zůstali úplně bez pejska. Zahrada byla prázdná, smutná a neútulná.

Sestru nakonec napadlo, že bychom si mohli vzít pejska z chovatelské stanice Čin-Čin Pet, ze které jsme měli Asimka, a tak jsem začátkem nového roku kontaktovala paní chovatelku od Asimka. Bohužel žádná štěňátka neměla, ale odkázala mě na paní chovatelku, které vracela pejska, protože se o něj již ze zdravotních důvodů nemohla starat. A tak se stalo, že jsme zjistili, že chovatelská stanice Leawrey má nakryto. Oba rodiče se nám líbili, a tak jsme očekávali, co se narodí. A narodilo se.

16. 3. 2019 se narodila Night Fairy Leawrey, naše Nellinka, trikolórní fenka. Z Nellinky vyrostla velice chytrá a hezká fenka. Jako štěňátko byla aktivní a až moc chytrá. Když byla mladá, tak velmi ráda přesazovala rostliny a zastřihovala keře a ovocné stromky. Takže díky ní máme nyní na zahradě keřovou švestku a miniaturní hrušeň, alespoň nebudeme muset po žebříku, až budeme sklízet úrodu. Nezabíralo na ni nic, ani dlouhé procházky a neúnavné házení míčku, vždy do rána něco ztropila. Nakonec jsem zjistila, že mi tím dává najevo, že se nudí. Takže jsme zaměstnali hlavu učením dogdancigových cviků a to pomohlo. Nové věci se učí velice rychle a pokud se začne nudit, tak zívá a tím mi jasně říká "pojď něco dělat nebo si budu hrát na zahradnici". Je to empatický mazlivý pes, který zbožňuje rodinu a mazlení. K cizím lidem je po ovčácku odtažitější. Miluje přebíhání kladiny a A v jakékoliv velikosti. Se všemi zvířecími kamarády bez problémů vychází a že jich doma má. Absolvovali jsme pár výstav se slušnými výsledky jako CAC, res.CAC a Krajský vítěz, a tak je Nellinka uchovněná a připravená stát se maminkou, proto jsme 31. 12. 2020 založili chovatelskou stanici s názvem ze Zahrady pod Ještědem. Sestra stále toužila po zlaté kolii jako byla naše první fenka Stelinka, a tak nám v roce 2021 osud přivál do cesty zlatou fenku.

19. 7. 2021 se narodila Asta Azuna z Dančí louky, zlatá fenka. Fenka paní chovatelce zůstala volná, a tak mi nějak při projíždění FB padla do oka. Měla všechna genetická vyšetření a na pohled vypadala hezky. Rozhodli jsme se na ni jet podívat, a protože už byla ve věku k odběru a moc se nám líbila, tak s námi i nakonec odjela domů a Nellince přibyla zlatá kamarádka. Azunku jsme si odváželi již s informací, že moc nejí, že je u jídla roztěkaná. Ale já ve své neutuchající ješitnosti jsem si říkala, že si ji přeci rozjíme. Jako štěňátko byla drobnější, jedla méně, ale přeci jenom jedla. Měla neskutečně přátelskou povahu, jak k lidem, tak k ostatním zvířatům, měla svoji osobnost, prostě byla úžasná. Když jsme ji Nellince přivezli domů, byla z ní dost nervózní, doteď byla jedináček a najedou se tam pohybovalo něco, co si s ní chtělo hrát a otravovalo ji to. Trvalo to však 14 dní a z holek se staly kamarádky, tedy… chvílemi to vypadalo, že Nellinka dostala interaktivní hračku. Obě se krásně doplňovaly. Nellinka byla odtažitější k lidem a Azunka ji učila, že i cizí lidé jsou fajn a občas z nich vypadne i něco dobrého a vítání s cizími pejsky je super. Nellinka jí za to dodávala jistotu ve chvílích, v kterých si nebyla jistá ona. Běhání po kladině, vybíhání schodů skrz, které je vidět, přebíhání Áčka atd. Absolvovali jsme i výstavy, na kterých se v konkurenci ostatních pejsků vždy umístila velice hezky V2/4 a VD3/6. Byla drobnější a také menší, měla kolem 49-50 cm. Sice rostla i přibírala, ale jídlo vybírala a ne vždy snědla vše. Snažily jsme jí to všelijak zpestřovat, salámky, jiné granule, konzervy… jako pamlsky kosti, sušené maso, uši atd. Vždy z jídla vybrala jen to, co jí chutnalo, takže vypadla jako mlsná holka, která to na nás zkouší. Vždy to jedla tři dny a pak pomalu ubírala, až třeba jeden den nejedla. V březnu vážila 16,5 kg, nebylo to moc, ale vzhledem k výšce normální. Tak se nám to alespoň jevilo. Bohužel před Vánocemi začala mít postupně větší a větší problém s jídlem a šlo to hodně rychle. O Vánocích už nechtěla v podstatě skoro nic jíst, nakonec ani krmení ochucené rybím vývarem, takže po Vánocích jsme okamžitě jeli na veterinu. Jeli jsme tam s tím, že to bude cokoliv (slinivka, cukrovka atd.) ale ne to, co jsme se dozvěděli. Už po fyzické kontrole byl verdikt paní doktorky chronické selhávání ledvin s největší pravděpodobností vrozené. Bohužel se to potvrdilo, z vrhu má stejný problém ještě jedna fenka. Krevní testy byly neúprosné. Poprvé v životě jsem viděla svojí paní veterinářku, jak hledá slova na to nám sdělit výsledky. Azunce bylo 15 měsíců. Chronické selhávání ledvin, poškození nad 75 % procent, některé hodnoty se nevešly ani do tabulky. Verdikt: zvážit, jestli jí budeme dál trápit. Nedokázala jsem v tu chvíli mluvit, čekali jsme cokoliv, ale tohle ne!!! Naše rozhodnutí bylo ještě to zkusit. Nasazení kapaček, dietní strava. Azunka se rozjedla a vypadalo to lépe, po nějaké době kontrola hodnot, moc neklesly, ale trochu ano, tak alespoň něco. Několik dní bez kapaček, opět kontrola hodnot, opět zvýšené, nasazení dalších kapaček. Probděné noci, spaní na zemi vedle Azunky a stres, aby nám kapačky dobře tekly a vykapali jsme je celé a hlavně, aby jedla! Ze začátku to vypadalo trošku lépe. Azunka začala jíst a měla na jídlo i chuť. Poprvé od začátku jejího života jsme doma měli normálního pejska, který se na jídlo těší. Bylo to nepopsatelně krásné. Nepochopí to nikdo, kdo si tím neprošel. Ten pocit, že se pejsek najedl a neodvrátil se znechuceně od jídla. Hlavně jsme věděli, že pokud nebude jíst, bude to zlé. Zhubla na 11,3 kg. Po dalším měsíci opět kapačky, jenomže přišlo velké zklamání, protože výsledek po kapačkách byl v podstatě nulový. Pomalu ztrácela chuť do života, i když nás vždy vítala s vrtícím ocasem, ale radost z očí se jí postupně vytrácela, zhubla na 11 kg. Po třech měsících boje jsme prohráli, byl to boj, který jsme nemohli vyhrát, ale zkusit jsme to museli. 27. 3. 2023 jsme ten zlatý uzlíček chlupů, který vrtěl ocáskem do poslední chvíle, nechali odejít, bylo jí 20 měsíců. Bolí to moc, byla to fenečka s krásnou povahou, byla prostě úžasná.

A tak nám Nellinka zůstala zase sama, Azunka jí moc chybí. Třeba se Nellinka stane maminkou a bude mít zase kamaráda nebo kamarádku, třeba…

Uvidíme, co nám osud připraví.