Dobře utajené housle  - Miroslav Horníček

Máme tedy psa ……
Přivezli jsem ho v tašce a bylo rozhodnuto, že se bude jmenovat Hero, což je v jeho případě mužský tvar, tak jak tomu bylo u původního Hera, který byl také skotským ovčákem a patřil Janu Werichovi.
To byl krásný moudrý pes …
Jeden odborník mi řekl, že kolii by nechtěl, nedá se prý tak dobře vycvičit jako jiní psi …
Nevím do jaké míry by bylo možné vycvičit mého psa. Házím mu míč a on mi jej nosí. Hodím mu desetkrát míč a on mi jej devětkrát přinese. Po desáté už ne. Po desátém míči se ani neohlédne a jde jinam. Přestalo ho to bavit. A nebo přinese desátý míč a marně čeká na jedenáctý hod. Přestalo to bavit mě. V takových chvílích se respektujeme a nenutíme jeden druhého k dalším úkonům.
Vycvičený pes by přinesl třista míčů, a raději by padl vysílením, než by přestal plnit příkazy svého pána. Nemohu se, jako jiní majitelé psů, chlubit tím, že by Hero vykonával přesné a složité pohyby na pouhý pokyn mé ruky a že by poslechl na slovo a slepě.
Jsem rád. Slepota je vždy tragická – i jako projev kázně
Ale jsou chvíle, kdy ke mně přijde, bez důvodu, či z důvodu sotva sdělitelným člověku, a sedne si a očima upřenýma do mých očí a kdy mezi námi povstane nějaké sladké a velké tajemství. A toto tajemství trvá a má trvat, nemůže a nemá být řešeno, otázka je to, otázka bez odpovědi, či otázka, na kterou je milión odpovědí, tak jako na otázku po bytí či nebytí, a není důležitý dar řeči, ani její neschopnost, a tehdy jsme spolu tak, jak by měli i lidé být – třeba bez možnosti jakéhokoliv dorozumění, ale s vyloučením každého nedorozumění. Jsme spolu.